O mé motorce

Hned na úvod musím uvést na pravou míru drobnou mystifikaci a vysvětlit pojem MOTORKÁŘ v případě mé osoby.
Motorky se mi líbily od malička a asi tak jako každý kluk, který se narodil v hloubi minulé doby a pobýval na vesnici, mám za sebou fechtla, čezety a jawy v nejrůznějších terénních úpravách, až jsem skončil před mnoha lety na třistapadesátce Jawě. I ta však byla letitá a tak trochu předělaná a poskládaná z ledasčeho. Neodmyslitelnou součástí každé palivové náplně bylo alespoň pár kapek ricinového oleje, kterému jsme důvěrně říkali vopičí kapky a podle „smradu“, který se za našimi stroji linul, jsme měli pocit, že je pod námi tak trochu závoďák.

Uběhlo mnoho let a šance přihrála motorku babičku, starou kawičku. Po začátečních útrapách s jejím technickým stavem je nyní v bezvadné kondici, pečlivě opatrovaná a každoročně připravená vyjet.

Vzhledem k mým ostatním aktivitám, ji však sedlám jenom zřídka, skuteční motorkáři se mi vytrvale smějí a já se jaro co jaro těším a slibuji sobě, své kawičce i svým přátelům a známým, že letos už konečně nadešla ta správná chvíle.

I v tomto oboru mám svůj vzor, výborného a opravdového motorkáře, svého synovce Honzu. A jelikož má se svoji Hondou sježděnou celou Evropu a nebojí se ani zimních srazů na sněhu a ledu, je to ta nejpovolanější osoba, za kterou chodím pro rady a pokyny.

Závěrem ujištění, že kombinéza je naleštěná a visí na věšáku, boty, přilba a rukavice jsou vedle ní a kawička připravena na stojanu…